Jižní Indií na Royal Enfield Classic
Indii si mnoho lidí představuje jako špinavou zaostalou zemi s přeplněnými městy, vysokou mírou kriminality, nekvalitními cestami a velkou bídou. Je to skutečně tak. Budete ale překvapeni, že v daleko menší míře, než by člověk řekl.
Ve městě Bangalore (13,34 mil. obyvatel) jsem si půjčil legendu – Royal Enfield 350 classic, “Made like a bullet.” Ikonická motorka zkonstruována v poválečném období vhodná do všech terénů. Těchto vzduchem chlazených, pětistupňovou převodovkou převáděných 19,8 koňů mě bude pro další dva týdny pohánět vpřed. Design je naprosto libový – z in se stalo retro a zase zpátky už několikrát. RE je nejprodávanější značka v Indii. V Asii je doprava hustější než popularita Karla Gotta v Česku, kvalita ulic si nic nezadá s D1, takže nižší kubatury jsou tady doma.
Řidítka jsem natočil směr jih a vyrazil vstříc indickému dobrodružství. Otočíš klíčkem a na kulatém budíku voltmetru se radostně zatřepotá ručička. Ozve se “mohutný jednoválec”, který svými pomalými údery začne zpracovávat benzín. Povědomý zápach se vyvalí z dlouhého výfuku a motorka začne nadšením poskakovat. Svírám ji stehny, vyjíždím na jih.
Neměl jsem rezervovaný jediný hotel, vymyšlený žádný záchytný bod, neznal jsem ceny benzínu, neměl sadu na opravu pneumatik a ani šajnu o tom, jak to dopadne. Měl jsem dva týdny času a hlad po dobrodružství. Vyřídil jsem si indickou SIM kartu s internetem za zhruba 170 Kč a tak mi do sluchátek něžně šeptala pokyny paní z Googlu. Jet jen podle audio navigace chce trošku cviku, rychle jsem přišel na to, že instrukce přicházejí zhruba 100 metrů předem a občas je třeba zastavit a překontrolovat správný směr.
Navzdory všem bezpečnostním poučkám jsem nejel správně oblečen ani vybaven, jedinou ochranou mi byla jen helma s pěkně poškrábaným plexi. Počasí bylo horké a tak postačovalo tričko a kraťasy, které jsem brzy vyměnil za dlouhé kalhoty. Do kapes na zip jsem mohl bezpečně odložit drobnosti a se zakrytými koleny jsem mohl vstupovat do chrámů, které jsem cestou potkával. Příště si ještě vezmu tenké kožené rukavice a tričko jiné barvy než bílé, ta bílá nebyla nejlepší nápad 😀
Od mého železného oře i jiných aut se zvedaly oblaky prachu, které mě často zahalovaly a obarvovaly mé tričko na černo. Další vychytávkou se tak stal tunelový šátek na krk, který taky dobře držel sluchátka od mobilu u krku a ony se tak nikde nepletly a nevypadávaly.
První, co mě překvapilo byla kvalita cest. Asfalt byl hladký, čistý, bez děr. Na řízení vlevo se dá rychle zvyknout, přesto by Vás neměl překvapit občasný jezdec v protisměru. Zejména motorkáři na dálnici nejsou ničím výjimečným. Cedule upravující rychlost byste čekali marně, za to mýtné brány Vás budou vítat celkem často. Jako jednostopé vozidlo je však jen krásně (i legálně) objedete a pokračujete v cestě.
Zastávky na cestě jsem volil víceméně náhodně a impulzivně na základě předběžného průzkumu na Googlu a pak dle povídání s místními a občasnými turisty. Bangalore jsem nechal za sebou a blížil se k náhorní plošině Kolli Hills. Dorazil jsem až za tmy, což bylo na konci října zhruba v 8 hodin a nahoru se opatrně škrábal nekonečnými esíčky ve tmě. Občas někdo jede pouze na dálková světla a co je větší, to má přednost. Zvuky jungle jsem neslyšel tak jasně, neboť ten jednoválec pode mnou se do kopce pořádně zadýchával. Po 3/4 hodině jsme se dostali do nějaké vesničky a signál se ztratil. S místními se domluvíte anglicky, ale jako turista dostanete na ceně naloženo. Nespokojil jsem se s jejich nabídkou ubytování za 1900 Rs a ještě zkusil další dvě místa než jsem se dostal na nejlevnější místo pro složení hlavy za celý můj pobyt – 200 Rs. (V roce 2018 byl kurz 1CZK = 3,3Rs) Za tento obnos jsem dostal postel v kabince podobné těm převlékacím, které známe z našich starých koupáků. Sprchy byly děsivé a na záchodě jsem zavřel oči. Postel ale byla OK a únava mě rychle ukolíbala do sladkého spánku.
Vstal jsem s prvními paprsky a nakopl Jacka (normálně dávám motorkám ženská jména, ale píseň Hit the road Jack mě přiměla udělat výjimku). Ráno slunce prosvítalo skrz mírně odpařující se vodu mezi palmami. Vše bylo zelené a ospalé, pár místních už však bylo v pohybu pěšky i na motorkách. Tady je takové množství lidí, že se nezdraví. Přesto jsem se štěstím usmíval do přilby a blížil se k hinduistickému chrámu nad 1.100 schody k vodopádu. Prohlédl jsem si modly, udělal rychlý rozhovor cestujícímu indickému bloggerovi na jeho youtube channel a sestoupil k vodopádu. Na schodech jsem udělal pár selfie s odcházející 20-ti člennou rodinou a protože jsem se tam ocitl sám, s holou dupou jsem skočil do vody.
Osvěžen a očištěn od prachu jsem pokračoval do oblasti Kodaikanal a Vattakanal, dalšímu zelenému vyvýšenému ostrůvku uprostřed prašných rovin. Eukalypty a mlha skrývaly tiše rašící houbičky, za kterými se sem sjíždějí Indové i turisté. Tady jsou na turisty zvyklí a tak zde najdete turistické restaurace i hotely různých kategorií. Indická jídla jsou řadou překvapivých kombinací zeleniny, luštěnin, rýže, smažených příloh a omáček. Rozhodně neplatí, že všechno je ostré. Platí ale, že vše ostré je ostré. Pozor na výběr z bankomatů – může se stát, že Vaši kartu prostě nepřečtou nebo nebudou mít hotovost. Stejně tak výběry jsou omezené a já jsem byl nejčastěji schopný vybrat maximálně 10.000 Rs s poplatkem 200 Rs. Náklady nejsou nikterak vysoké, voda stojí 25 Rs, jednu jsem neustále vozil ve vaku na nádrži společně s foťákem, který jsem často vytahoval a fotil či točil. Jídlo vyjde na 250-500 Rs podle toho, kde se chcete stravovat a jak moc si dopřejete. Zajímavé je, že láhev Coca coly vyjde na 40 Rs.
Průměrná cestovní rychlost byla zhruba 80 km/h, maximálně se mi podařilo rozjet na 110 km/h (Příště bych si vzal pětistovku, ale tentokrát nebyla k mání. Půjčení mašiny s přilbou vyšlo na krásných 200 Kč za den a kluci v půjčovně byli skvělí, takže jsem vzal i toto třistapade). Po sestoupení z kopce jsem nejdříve míjel mnoho prodejců čerstvých kokosů podél cesty a když jsem na ně o několik desítek km dále dostal chuť, všichni zmizeli. Zastavil jsem se, abych se podíval do mapy a v tom ke mně přistoupil starší bezzubý chlápek a podává mi kokos. Díky, Vesmíre. Byl jsem tak šťastný, že jsem se rozhodl změnit kurz a udělat si zajížďku na megamonstrózní chrám 200 km do Maduraie. Chtěl jsem to otočit a ještě večer se vrátit na původní trasu. Pokud se ocitnete na historicky významném místě, kde vás někdo anglicky osloví, že vás provede a poví historii, utraťte ty drobné. Uvnitř se nemůže fotit, tak si to vychutnejte pro změnu očima. Hned před východní branou chrámového komplexu je tržiště, kde si koupíte látky a vzadu Vám z nich ušijí košile, kalhoty nebo třeba obal na polštář, když na tom budete trvat. Můj plán se rozplynul, neb jsem v tom chrámu strávil celé odpoledne. Adrenalin mi zvedla historka o tom, jak tam jako obětiny nosí a pod strom pokládají vajíčka. V noci z těch děr u kořenů vylézají kobry a krmí se. Uf, rychle pryč.
Do navigace jsem si zadal nejlevnější hostel a z nějakého důvodu mě to nasměřovalo přesně opačným směrem. U nádherně nasvíceného muzea Mahátma Gándhího jsem potkal mladého snědého frajera na Suzuki. Sice mi nesehnal trávu, ale pomohl mi najít hotel. Pak mi ukázal krámek s nejlepším masala čajem v Madurai, představil mě bandě kamarádů a přesto, že jsem byl na plech unavený, do postele jsem i v tom šíleném horku padl po 11. Komáři si na smlsli na mém zpoceném těle a tak budíček v 5:30 byl překvapivě vysvobozením. Setkali jsme se znovu s kámošem a jeho kumpány a jeli na nelegální kozí zápasy. Nelegální jsou pochopitelně proto, že se na kozy sází. “Kdyby přijeli policajti, skoč do křoví, stáhni gatě a dělej, že sereš.” Dost dobrý zážitek, kde rozhodčí jsou větší bohové než na západě boxeři. Dávka tisíce fotografií pro všechny na jejich instagramy a jede se dál do národního parku Thekkady. Místní tygří rezervace je ve státě Kerala, asfalt je nejdříve rozbitý, ale blíže městům a mimo hory je nádherný, drží a rozhledy po okolí dovolují užít si jízdu na maximum. Spoustu zatáček nižší hustota dopravy. Noční jízda ve mně stále vyvolává pocit, že musím umřít v jakékoli chvíli a tak hledám ubytování pokud možno co nejdříve a za světla.
Vodní kanály a slepá ramena ve městě Allepudzha jsou boží. Tady nechejte motorku u hotelu, hostelu nebo v nějaké uličce a naskočte na loď. Na lodi se dá i ubytovat na pár dní. Moskytiéry jsou většinou děravé, ale buďme rádi za ně. Ranní a večerní světlo je ráj pro mě a mého drona. Zase jsem vychytal skvělé spaní, i když jsem kvůli špatnému nasměřování jednoho z místních při nočním příjezdu, málem utopil sebe i motorku. Posledních 100 metrů bylo po pytlích s pískem. Voda se zvedla, prý normálka. Další den ostrých 350 km více méně po pobřeží. Ani hovno. Všechny cesty rozkopané, D1 hadra. Když se v jižní Indii staví cesty, tak se práší. Hodně. Byl to pekelný den a poslední 2h už jsem se koukal, kde složím hlavu. Vtom jsem uviděl prodejnu Royal Enfield. Od začátku jsem se chtěl před jednou takovou vyfotit a kouknout dovnitř na nové kousky. Uhranul mně Himalayan. Sand všichni se ke mně seběhli a chtěli se fotit. Včetně selfíčka pro manažera prodejny to zabralo pouhých 25 min. Pak jsem musel správně odpovědět na otázku: “Royal Enfield je nejlepší motorka na světě, že jo?” Moje nově černé triko (od prachu) tak bude navždy dělat památku místním a jejich instagramovým účtům. A kdo ví, třeba se tam jednou najdu mezi fotkami slavných na zdi…
Jízda po západním pobřeží Indie je zážitek sám o sobě. První fotka na písečné pláži s barevnými loďkami mě málem stála motorku. Jasně, že jsem kvůli té fotce zapadl a tak jsem musel potupně požádat o pomoc nějakého kolemjdoucího, který se mi sice smál, ale pomohl mi. Tato oblast je místo, kam připlouvali holandští dobyvatelé a tak i kultura je poznamenaná. Domy a lodě hrají barvami a v každém městečku je přítomen kostel. Strava v jižní Indii je naprosto dokonalá. Nabízí vyvážený poměr živin a rychlosti přípravy, v turistických centrech najdete i západní kuchyni – zejména italskou a (bohužel) americkou. Pivo plzeňského typu je k mání snad všude (jedna z mála komodit, která je dražší než u nás) a Indický Pale Ale nevyzkoušet by byl přímo hřích. Nažhavte si buňky, otočte plyn a nechte se unášet barvami Indie. Pokud chcete slyšet, vidět a pocítit více, najděte mě na instagramu nebo přijďte na některou z mých přednášek. #vasektravels
