Tenkrát na východě
Jak už to tak bývá, i náš pobyt na západním pobřeží spojených států amerických dospěl ke svému konci. Tak se stalo, že jednoho krásného dne jsme si sbalili svých pár švestek a nasedli do transtportu do San Francisca. Aspoň jsme si to mysleli. V San Jose se objevil náhlý a neodkladný problém s automobilem, tudíž jsme byli odvezeni na nejbližší zastávku vlaku a do ruky jsme dostali lístek a pár stručných instrukcí. My jsme ale šikuly šikovné, takže jsme si poradili a dojeli nejen do San Francisca, kde jsme strávili víc než příjemných 24 hodin, ale v pohodě jsme odletěli do Miami.
A tady začíná moje východní povídání… V podstatě to bylo už podruhé, co se každý se z nás nadechl vzduchu přicházejícího východně, z Atlantiku. Poprvé na začátku léta a teď, na konci, znovu, jen trošku jižněji. V Miami, přesněji řečeno ve Fort Lauderdale jsme přistáli před jedenáctou místního času a přesto jsme na ubytování dorazili pozdě odpoledne. Celé 4 hodiny nám trvala cesta z letiště do hostelového pokoje. Ovšem hostel to byl jedna báseň. Velká společenská místnost s plazmovou televizí, vybavená kuchyňka, možnost využití organizovaného programu během dne nebo i večer a docela pěkné pokojíčky s vlastní sprchou a záchodem. A do našeho pokojíčku se kromě naší party (4 Češi a 1 Ruska) nastěhoval Dán a 2 borci z kempu na východním pobřeží – ugrilovaný Angličan Mark a grilu-rezistentní Čech Martin. Jaká to náhoda. Potkali jsme Čecha! A dokonce je s náma na pokoji. Tož, to je Amerika 🙂
Prázdninový režim Angličana se nám moc nezamlouval. Spočíval totiž v tom vstát v jednu hodinu odpoledne, projít se do Subwaye nebo někam do jiného rychlého občerstvení na jídlo a zpět na pokoj si číst nebo poslouchat muziku. Hned prvních pár hodin na pláži totiž s Marťasem usnuli a s jeho na slunce-zvyklou-pokožkou se stalo to, co by nikdo neřekal. Spálil se. Ale nádherně. Měl vypálené kraťasy do stehen a ruce, které měl překřížené na břichu byly taky jasným tetováním. 😀
My jsme však k naší dovolené přistoupili aktivně. Každé ráno (ne moc brzo – tak kolem 10 am) jsme si udělali procházku na 300 m vzdálenou pláž. Což byla docela oběť, protože nejbližší pláž byla už 79,6 m od hostelu. Se započetím 17 schodů a uličky, to bylo z pokoje přesně 85 metrů. A dokonce jsme si s sebou brali takové věci jako volejbalový balón, létající talíř, buggy board a samozřejmě opalovací krém a plavky. Většinou. Většinou na ten krém, ne na ty plavky. Bohužel 🙁 Vyhlášená south beach byla opravdu dlouhá a celá pouze písečná. Píseček byl trošku hrubší než na jaký jsme byli zvyklí v Kalifornii, ale vůbec jsme nebyli rozmazlení, takže po chvilce reptání jsme se s ním spokojili. Ovšem voda – voda byla o mnoho teplejší než v Kalifornii. Asi o 300% +- 300%. Opravdu. Přes den neklesla teplota vody v moři pod 28°C a v noci pod 25°C. Takže když jsem se chtěl v tom hycu ochladit, musel jsem vylézt z moře a jít pod sprchu. Fakt otrava 😀
Kromě pláže jsme si udělali i večerní výlet do centra klubového života na ostrově, kde jsme bydleli. Dokonce jsme si pohladil hada, což mě samotného dost překvapilo 🙂 S ničím se však nedá srovnat zážitek výletu do přístavu downtownu Miami na pevnině, odkud jsme se pěšky vydali do čtvrti s největším počtem Kubánců žijících mimo Kubu – Little Havana. Bohužel se asi někde všichni schovali stejně jako sluníčko, takže jsme pořádně promokli. Přesto jsme si i tenhle výlet užili a za pohled na ty zmoklé slepičky, co se mnou šly, to stálo! Jiný z večerů jsme se rozhodli využít nabídky hostelu a hromadně zajít na disko-třísko. Pěkně luxusní, to se musí nechat. Láhev rumu uvnitř stála 300 $ a láhev nejlepšího šampaňského pouze 4.500 $ (při aktuálním kurzu pouze necelých 80 tisíc korun). Lenošení a koktejly, slunce a ovocný salát, sport a pár kapek. To bylo Miami, jaké jsme zažili a jaké si zapamatujeme.
Z Miamského letiště, které už bylo trošku blíže a na které jsme jeli raději taxíkem, jsme odlétali směr Baltimore. S malou obavou, že zase letíme pár kilometrů od našeho cíle, jsme zvládli bezproblémový let a následný přesun vlakem do Washingtonu už byl v pohodě. Ubytování ve Washingtonu jsme dopředu zamluvené neměli, takže jsme trošičku zariskovali. Najít ubytování ve Washingtonu není problém, ale najít levné ba dokonce volné ubytování, to už problém je. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu, kde to vypadalo jako na vojenské lodi, co se týkalo postelí. Ale co, vždyť jsme tam přespali jen jednu noc. Ještě večer jsme viděli bílý dům, který je o poznání menší a skromnější, než jak ho prezentují v televizi a ve filmech. Pražský hrad je hold pražský hrad. Sorry, Obi (vysvětlení: Obama -> Obi). U monumentu “National mall” jsme si poblbli dobrou hodinku a po ztrátě krytky foťáku jsme se odebrali do naší kajuty. Hned z rána jsme vyrazili, abychom stihli co nejvíce. Viděli jsme spoustu nádherných míst, monumentů a budov, přesto však zdaleka ne všechno. O důvod víc, proč sem jet znovu.
Autobus Washington-New York byl vybaven nejen klimatizací, ale také wifi a zásuvkami, což se těm, kterým ještě fungoval noťas, náramně líbilo. My ostatní jsme mohli koukat z okna na měnící se krajinu. New York a jeho mrakodrapy nás přivítaly v ubývajícím světle, a tak se vše začalo brzy rozsvěcovat. Za pomoci jednoho z místních jsme se dostali až do našeho tentokrát objednaného hostelu a zapadli do hajan. Pro dalších 5 dní jsme se ponořili do jiného světa. Do ruchu vlekoměsta, stejně tak, jako do pohody central parku, do nadhledu z Emire state buillding, do nákupní horečky v Macy’s a 21st Century, do klidu plavby po moři na přistěhovalecký Ellis a na známý Liberty island. Socha svobody se svými necelými 100 metry není příliš vysoká, ale přesto zůstává nejvyšší sochou, jakou jsem kdy viděl. New York jsme zdaleka neprošli celý, přesto můžu říct, že prvotní negativní pocit po 2 dnech nahradily velice příjemné a pohodové dojmy z Rockefelerova centra, Mannhatanského a Brooklynského mostu, z Chinatown i Little Italy. Projít si Central park, místo, kde stávalo World Trade Center stejně jako vidět dům Přátel (FRIENDS) je pěkný pocit.
Musím se přiznat, že se mi odtamtud zpátky nechtělo. Nejen z NY a z východního pobřeží. Přes všechny rozdíly a nesmyslné nařízení a zákony, které v USA mají (například zákaz prodeje alkoholu po 24.hodině), bych tam klidně zůstal. Třeba další rok. Je to divné teď sedět sám a psát tento článek, když jsem zvyklý trávit 24 hodin denně se skvělýma holkama, kterým tímto děkuju a posílám pusu 😀 Fakt by mé dojmy byly úplně jiné cestovat sám nebo s někým jiným. Takto byly prostě úžasné a pokud nedostanu ránu do hlavy, nikdy na to nezapomenu! :-* (vzkaz pro holky: “A vy si nezapomeňte vzít prášek!”) 😀
poznámka redakce: Holky nebyly nakupovat v Macy’s ale v Marshall. Omlouvám se za chybu a případné způsobené potíže a děkuji pečlivé čtenářce Marice, která na tuto závažnou chybu upozornila. Hezký den 😀
