Pro děti a pro sebe – Himaláje
Místo, kde se děti smějí a za chybu se platí
V jednom okamžiku se život stal nějak nepřehledný, povrchní, konzumní a rychlý. Uvědomil jsem si, že žiji ve společnosti, ve které mám spoustu výhod, která mi nabízí mnohé radosti a mám velké pohodlí. Hodně jsem toho viděl při cestování po Evropě i mimo ni, mám skvělé vztahy v rodině, v práci vedu lidi, ale není to ono. Možná ten pocit znáš, chybí tomu rovnováha. Již dříve jsem pracoval s dětmi a taky díky tomu jsem dospěl k názoru, že nejsmysluplnější je předávat vědomosti právě jim.
Původně jsem hledal dobrovolnický program v Africe, ale našel jsem spoustu programů, které jsem si pracovně pojmenoval “dobrovolnické safari.” Když věnuješ svůj čas (což je dle mého názoru to nejcennější, co máme), nechceš nad to platit ještě desetitisícové částky za full servis a poplatky. Hledal jsem spíš koncept: Já investuji svůj čas, svoje zkušenosti a energii, zaplatím si cestu tam a zpět – ubytování a strava bude zdarma. Přesně to jsem nalezl u projektu Sluneční školy Surya a začal maraton oťukávání a příprav. On to totiž není rychlý proces a je to tak dobře.
Vysílací organizace, nadace, sdružení, kdokoli, kdo si tě vybere (a ty jej), je tvůj prostředník, tvoje záruka, tvoje nejlepší pomoc před odjezdem, ale i po něm a zvlášť, když se dostaneš do průšvihu. Pocit, že v případě problému přiletí Honza, jednou rukou se bude držet rámu helikoptéry a druhou mi bude podávat vychlazené pivo byl důvodem, proč jsem se rozhodl pro Suryi. To, a taky sympatie k projektu samotnému – k umístění vesnice (konec světa, hory), práce s dětmi, žádné technologické vychytávky, běžný “jednoduchý” život. To by mohla být ta cesta ke znovu-nalezení hodnot, kterou potřebuji!
OK, takže jsem věděl kam jedu a začala druhá třetina maratonu – očkování. Připrav se na to, že pokud chceš pak ještě procestovat Asii (ano, jednou jsi tam, tak se hned nevracíš), potřebuješ tělu dát šanci připravit se na to množství svinstva, co tam na tebe může čekat. A nemůžeš dostat 20 dávek najednou. Toto není párty, to je zdravotní úkon. Potřebuješ 2-3 měsíce a cca 10.000 Kč. Taky potřebuješ vízum do Indie. eVisa má platnost JEN 60 dní, Indii si zamiluješ, chceš víc, takže konzulát atd. Já udělal chybu a měl pouze eVisa a pak litoval, že nemůžu v Indii zůstat mnohem déle.
Poslední část maratonu je tvůj finiš před odletem a plán. Ve skutečnosti na plány zapomeň, vše se mění. Indie je dynamická a pokud se chceš držet pevného plánu, zabrečíš. Spíš si zhruba urči nějakou osu cestování a nepočítej hodiny či dny – až tam budeš, tak tam budeš. Naštěstí to není drahé, takže se to dá zvládnout s flegmatickým či dokonce poživačným přístupem.
Já vyrazil pravou nohou z pražského letiště přes Dillí do Srinagaru. S sebou jsem si vzal kamarádku. Indie je pro mnoho lidí kulturní šok. Chtěli jsme se tomu šoku vyhnout, navíc pro Míšu to byla první cesta do Asie, chtěli jsme se zklidnit a najít si čas na sebe. Ubytovali jsme se tedy v nádherném housboatu na Dal-Lake kousek od Srinagaru. (Ano, Srinagar je nebezpečná muslimská lokalita poblíž pákistánských hranic.) Jezero bylo ale krásně izolováno od problémů a pocit zpomalení a zastavení byl úžasný. Je to fakt romantika, na horách budeš ještě dost dlouho, dopřej si chvíli klid a “luxus”. V této části země jsou na turisty zvyklí, ceny jsou na místní poměry vysoké, hodně se smlouvá a podvádí. V pohodě ale seženeš vše, co potřebuješ (ne, co chceš, ale co potřebuješ).
Po čtyřech dnech byl čas na přesun sdíleným jeepem do Kargilu (jen zastávka na cestě), odkud jsme pokračovali 13 h jízdou po nezpevněné prašné silnici do Padumu. Mimo sezonu zde nejezdí mnoho dopravy kvůli stavu cesty, sněhu a malému zájmu místních. Náš příjezd byl ale stále ještě ke konci sezóny, takže jsme se relativně pohodlně dovezli až do údolí Padumu, kde se atmosféra změní – je to tibetská část země. Rychlost života se ještě více zpomalí, ve větru plápolají tibetské modlitební vlaječky a shora na shlíží šestitisícovky. Pokud miluješ hory (jedeš do Himaláje, takže asi ano), koukáš kolem sebe a jsi prostě happy. Spřátelili jsme se s dalšími cestujícími (není to tak těžké, máš na to 13 h) – indickým manželským párem a jejich kamarádem. Společně jsme strávili v Padumu dva dny, během kterých jsme se poznali a zjistili, že další cesta bude společná. Další den jsme vyrazili jiným najatým jeepem na konec cesty. (Cesta se zde opravdu staví velmi rychle, takže její horský konec se neustále posunuje výše, v roce 2018 to bylo ve vesnici Cha).
Odtud jsme se konečně vydali na první 2-denní trek. Přespali jsme v nádherném klášteře Phuktal (starý více než 2.500 let!), který je vytesaný a vystavěný v horském kamenitém úbočí. Opravdu magické posvátné místo. Dále jsme pokračovali přes zářivě modrou řeku po visutém mostě a pak pěšky až do vesnice Purne. Tady naši indičtí kamarádi domluvili odvoz nákladním vojenským autem (na korbě). Celé auto je špinavé, hrozně se třese, ale sedíš tam, koukáš na ty vesničany, co se taky snaží zuby-nehty udržet. Zubíte se na sebe, všechno bolí, ale víš, že to je boží dobrodružství. Stejný odvoz z Tanze do Kargyaku se o den odložil, protože nebyla nafta. Jak jsem psal výše, stát se může vše. Buď v pohodě, čekej a užívej si život.
Třetí den našeho dvoudenního treku jsme dorazili do našeho prozatímního cíle – do Kargyaku. Zamávali jsme našim, teď už přátelům, a zatímco oni pokračovali vzhůru k průsmyku autem, my šlapali vzhůru vesnicí – směrem k budově, která vypadala jako ta škola z fotek na webovkách Surya.cz.
Dorazili jsme dva dny před plánovanou oslavou deseti let od založení školy a hned se pustili do příprav. Na místě ještě byli Prokop s Evou, kteří už tam byli 3 týdny. Hned po oslavě se chystali vyrazit na svou cestu za objevením buddhistické Indie. Škola má tři učebny, krásnou chodbu s kytkami a prosklenou stěnou, díky které je tam fakt příjemně teplo. Učí se tam děti různého věku až to osmé třídy, pak musí/mohou odejít do větší vesnice či města, kde jsou vyšší ročníky. Srdcem školy je bezpochyby energie, která byla vynaložena na její stavbu a výzdobu, ten vývoj je krásně vidět. Navštívili jsme také jednu francouzskou školu v údolí, která je postavena podobným způsobem, ale zdaleka není tak osobní, teplá, příjemná, domácká, rodinná… Ta naše škola je prostě fajn. Jeden soukromý učitel, bývalý mnich – Lama Dawa je tím, díky komu to na místě vše funguje. Je to velmi milý člověk, který se snaží ze všech sil, aby to fungovalo. Vždy byl velmi vstřícný k nám i dětem.
Děti už v osmi letech znají čtyři jazyky, z nichž každý má svou abecedu. Jsou to Ladakhi (jazyk oblasti Ladakh) se svou tibetskou abecedou, Urdu (oficiální jazyk státu Kašmír) s písmeny podobnými arabským, Hindi (jeden z oficiálních indických jazyků) a Angličtina (v angličtině jsou učebnice matematiky, fyziky, chemie, historie). Nápor na ty mladé hlavy to tedy bezpochyby je. Největším štěstím vesnice je, že se před třemi lety rozhodli přestat chovat ovce, díky čemuž mohou děti místo na pastvě trávit čas ve škole. Škola má kapacitu až šedesát dětí, aktuálně jich tam tolik není, ale ve vesnici čerstvě proběhlo několik sňatků a bude dlouhá zima, takže doufejme v brzké znovu-naplnění školních lavic. Do té doby tam jistě budou jezdit lidi jako my. Tamní způsob výuky je spíše memorování a opakování, často se učí věci nazpaměť nebo jako písničku místo, aby chápali obsah či použití. Spousta příkladů z učebnic je pro tamní děti náročná na pochopení, například nechápu jak vnímali text o sochách, když žádné v životě neviděli, atd. Domluvili jsme se tedy, že využijeme náš společný čas ke dvěma věcem: Budeme se je snažit učit mluvit v celých větách místo vykřikování anglických hesel a použijeme výuku angličtiny k tomu, abychom jim rozšířili obzory. Tak se stalo, že s námi absolvovali hodiny zdravotní pomoci, čtení z mapy a určování souřadnic, výuku o vesmíru, učili jsme je uzly atd. Pomáhali jsme jim také s jejich úkoly, s pochopením textu v učebnicích, což byl teda úkol! Angličtina použitá v učebnicích je šíleně komplikovaná a nesrozumitelná. Škola je i na naše poměry skvěle vybavená, děti mají dostatek psacích potřeb, strouhátek, gum, pastelek atd. Čisté papíry určitě nepřijdou na zmar, stejně jako omalovánky pro ty nejmenší.
Život ve vesnici je pro tamní obyvatele založený zejména na práci, neboť to je zdroj jejich potravy. Cesta od práce ke stolu je namáhavější, ale přímočařejší. Jí se to, co se vypěstuje. Z toho, co se ve městě prodá se nakoupí další potraviny jako je rýže či cukr nebo jiné, které tam nerostou. Celkově však nikdo netrpí hladem a jídelníček se příjemně obměňuje s tím, jak dozrávají jednotlivé plodiny. No, obměňuje. Stále počítej s tím, že střídáš brambory a rýži. A chilli papričky. Ty dokáží jíst neuvěřitelným způsobem, i ty nejpálivější ukusují a teprve pak zajídají jídlem. I přes nástrahy přírody a relativně těžký život žijí s úsměvem a radostí sobě vlastní.
Příroda v nadmořské výšce přes 4.000 m.n.m. je jiná, stejně jako vzduch – je řidší, a tak i chůze do kopce je náročnější. Nicméně okolí nabízí kouzelné treky. My jsme z nich však měli jen velmi málo, neboť hned druhý den po oslavě začalo sněžit, a sněžilo 2 dny v kuse. K naší radosti a překvapení, k odchodu připravené Evě a Prokopovi, napadlo 60 cm sněhu. Ti, tedy nikam nešli. Každý den se budili připravení na nové dobrodružství, ale i tak jim zůstávalo to bílé kargyacké. A nám tak taky příjemně a rychle utíkaly dny. “První tři dny budou jako měsíc a první měsíc jako tři dny,” řekla mi Eva, když jsme přišli. A měla pravdu. Avšak toto vzdálené odříznuté místo není ráj na zemi, je to tvrdá realita a my se taky začali obávat, zda se vůbec v příštím půlroce dostaneme zpátky. Člověk má dost času na přemýšlení a já si uvědomoval, že být úplně bez kontaktu s rodinou je velmi náročné. Také to, že bych měl mít hlavu vyrovnanou, zvlášť pokud se snažím něco předat těm dětem. I když to tak často bývá, podobná dobrovolnická aktivita by neměla být útěkem před tvým životem doma. Nemůžeš nikomu pomoct když jsi sám rozhozený. Když máš to štěstí, že jedete dva, vyber si člověka, který tě dokáže uklidnit, když začneš pochybovat, když začneš vyšilovat nebo panikařit. Takový člověk je pak k nezaplacení, musíte se prostě podpořit a podržet. Míša mi v takových chvílích byla skutečně oporou a tak jsme zvládli i všudypřítomný noční chlad, který až příliš jednoduše ubíral z porce dobré nálady, kterou jsme si vždy dokázali vytvořit. Rozhodně je super mít s sebou nějaké hry jako karty, šachy, kostky a podobně – sbližuje to a čas na to rozhodně je.
Dva dny po nasněžení vesnicí v podvečer prošla skupina Nepálců, kteří překonávali hory na cestě zpět domů po letní pracovní sezóně v Kašmíru. Byly to nejen muži, ale také celé rodiny s dětmi. Pro nás z nepochopitelných důvodů vyrazili do průsmyku v noci. Teplota byla zhruba deset stupňů pod bodem mrazu a oni měli na nohách mokasíny či kroksy, slabé bundy, hromadu věcí a celkově na to nebyli (s výjimkou pozřené pálenky) připraveni. Nad ránem se začali objevovat zpátky ve vesnici první omrzlí. Jejich prsty na nohou i rukou byly opuchlé a tmavé či naopak nalité. Ty na rukou navíc byly opuchlé kolem zlatých prstenů, nevypadalo to dobře a potřebovali okamžitou pomoc. Nutno zmínit, že jsme v odlehlé lokalitě a všude jsou hromady sněhu, komunikace není jednoduchá a záchrana velmi náročná až nereálná. Během hodiny jsme zorganizovali celodenní záchrannou akci s cílem dostat je zpátky do vesnice. Nesli jsme vodu, nějaké jídlo a sáně na svezení těch nejvíce zraněných. Potkávali jsme lidi sotva šoupající nohami nebo jen sedící ve sněhu. Byli naprosto zoufalí! Neměli sluneční brýle, ve světle odráženém od okolního sněhu nic neviděli. Jejich oči byly opravdu ve špatném stavu. Taky neměli dostatek vody a byla jim zima. Poslední skupinku jsme našli až kolem 14. hodiny, byla to tříčlenná rodina. Muž dokázal jít pěšky, matku s dcerou jsme posadili na yaka, kterého naši vesničani odchytli v okolí, bylo to úžasné sledovat jak jej opatrně chytají a provlékají mu provázek skrz nozdry.
Během této kalamity zachraňoval vrtulník lidi v okolí téměř non-stop. Mě by nikdy nenapadlo, že zde, na konci světa, zažiji to, že ve vesnici o 70 obyvatelích přistane za týden tolik vrtulníků! Jeden odvezl Izraelce, kteří si přivolali pomoc a místo, aby pomohli těm zraněným omrzlým, sami odletěli (a to ta Izraelka byla v posledním ročníku medicíny). Další dva armádní přiletěly opět pro ty Izrealce, a přes vysvětlení situace, když zjistili, že už tam ti Izraelci už nejsou, odletěly naprázdno. O dva dny později dovezl další boty, nicméně většina nepálské skupiny už do té doby odešla. Pak jiný přiletěl a na dvakrát odvezl ty zraněné na přímluvu u místního, čerstvě zvoleného politika, kterému jsme telefonovali (tak se stará o občany). Já už se už už taky viděl ve vrtulníku nad Himalájem, ale díky Míše jsem se rozhodl zůstat (naštěstí) a tak zatímco Prokop a Eva odešli vstříc dalším dobrodružstvím, my zažívali to svoje krásné kargyacké. A bylo nádherné, všude byla krásná klidná příroda, děti se smály a sáňkovaly a my byli šťastní (jen možná lehce otrávení z jednotvárné stravy). Další ráno nad vesnicí proletěl do průsmyku další průzkumný civilní vrtulník, a když se o hodinu později vracel, pilot se rozhodl přistát ve vesnici. Přistával ale příliš blízko jednoho z domů, deky, které ležely venku se proudem vzduchu zvedly a zasáhly vrtulník přímo do vrtule. Ten se znova vznesl a roztočil se kolem svislé osy. Ze dvaceti metrů se pak pilot pokusil nouzově přistát, ale nezvládl to a posadil vrtulník úplně na kraj pole takovou silou, že se vysypalo sklo, zadní vrtule se zlomila, lyžiny se rozjely a celá konstrukce vrtulníku se ohnula. Ze čtyř lidí na palubě byl jeden zraněný na hlavě a silně krvácel. K našemu údivu se o něj ti ostatní tři nepostarali, šli zavolat pomoc pomocí pevné linky. Onen zraněný měl tržnou ránu nad pravým okem, kus kůže mu plápolal a z hlavy se mu valilo hodně krve. Trvalo to docela dlouho než jsme ho přesvědčili k ošetření, o které jsme sami nestáli. Podařilo se nám tu ránu stáhnout a obvázat mu hlavu. Tady se ukázalo, jak žalostný je stav zdravotních potřeb ve vesnici – desinfekce, rukavice, šití, obvazy… Ten den je ale už nikdo nepřiletí zachránit. Je pozdě odpoledne, slunce je nízko a víry vzduchu v údolích jsou pro let příliš nebezpečné. To však nebyla dobrá zpráva pro pilota, který nebyl na tak velkou nadmořskou výšku zvyklý. Byl tak odkázán na jediné dvě malé láhve s kyslíkem, které měl s sebou pro případ nouze. Místní je všechny čtyři ubytovali a všichni doufali, že nikdo nemá vnitřní poranění a že náš zraněný v noci nezkolabuje a neupadne do bezvědomí. Byla to dlouhá noc. Ráno se objevily nám známé vojenské vrtulníky, které všechny čtyři nabraly a nás zanechaly s pohledem vzhůru vedle místní nové atrakce – rozbité helikoptéry. A tak má vesnice ve 4.200 m.n.m., bez přístupové cesty, bez pořádného obchodu, svoje vlastní parkoviště (možná spíš vrakoviště) helikoptér.
Dál naše dny příjemně ubíhaly, my se vydávali čím dál odvážněji na procházky po okolí, vykopávali jsme z pod sněhu malé kulaté fialové brambory a hráli si s dětmi. Dokud i pro nás nenadešel čas odejít. Od našeho záměru jít do Manali, jsme po fiasku Nepálců, upustili. Začali jsme se tak raději dříve vracet oklikou přes Padum a Kargil do Lehu tak, abychom v horách opravdu nezůstali uvěznění přes celou zimu až do května. Náš postup do Padumu už z vesnice byl náročný a pomalý, jeepy nejezdily a zachánil nás až vojenský truck, díky tomu, že jsme se spřátelili s jedním místním oficírem. V Padumu jsme chtěli vyhledat onoho zraněného. Našli jsme jej a on se nás velmi přátelsky ujal. Řekl, že má 8 stehů (u nás by jich měl tak patnáct) a pyšně nám ukázal velkou jizvu. Zůstali jsme u něj 3 dny, během kterých se za ním zastavoval jeho bratranec doktor a dával mu injekce. Také nás ukázal celé své rodině a trval na tom, že u něj musíme bydlet, takže jsme se odhlásili z hotelu a nechali se ubytovat a vykrmovat. Ukázalo se, že to je ředitel školství v celém údolí Zanskar do kterého patří i naše škola, takže jsme měli spoustu témat k hovoru. Já jsem se dostal na jejich tajnou karetní párty, kde hráli o docela velké peníze, i na naše poměry. Míša tam jako žena nemohla, vynahradila si to tím, že se učila jazyk Ladakh s Gurmetovým tchánem. Ani z Padumu nebylo jednoduché se dostat, neboť v půlce října už bylo po sezóně a nejezdilo moc taxíků do Kargilu ani do Lehu. Náš kamarád nám však zařídil cestu až do Lehu za velmi dobré peníze. Nevýhodou však bylo, že trvala 27 hodin, během kterých se nás v autě pro 7 mačkalo 9 i se zavazadly. Řidič neustále zastavoval a zdravil se s protijedoucími auty a já jsem poprvé od svého příjezdu do Indie (konečně) dostal průjem.
V Lehu se o nás postaral švagr Gurmeta (toho zraněného) a tak jsme bydleli dvě noci u něj. Nebyl to žádný hotel, v podstatě to bylo velmi skromné ubytování, našinec by tomu asi ale řekl slum. Dokonce jsme zmeškali odlet do Dillí a tak jsme zůstali ještě déle, z čehož byl švagr velmi překvapený, protože nás s batohy zpátky ve dveřích už nečekal. Zasmáli jsme se tomu a strávili u něj další příjemný večer.
Přelet nad rozsáhlými zasněženými Himaláji byl krásnou tečkou za pobytem v rodinné škole v Kargyaku, za dobrodružnými a divokými horami (kde když uděláte chybu, zemřete – to se stalo těm zbylým Nepálcům, kteří pokračovali ještě dál a nevrátili se, jak nám později řekl Gurmet), za zapomenutou, ale barevnou a usměvavou zemí – za Kašmírem.
Kašmíre, děkuji za všechny romantické vzpomínky a za všechno, co jsem se naučil. Když budu mít štěstí, brzy se uvidíme znovu.
Vašek
