Sice trošičku se zpožděním, ale přece se s vámi chci podělit o to, co jsem zažil v noci ze středy na čtvrtek minulý týden. Další aktivita pro poškádlení mého strachu z výšek (myslím respekt z výšek, já se totiž nikdy nebojím) přišla jako blesk z čistého nebe. Sraz v dením kempu byl těsně před setměním a hurá do sedáků! (Horolezecké vybavení 😉 Vyšplhat na strom po skobách, natvrdo do něj zabitých, a přes lano přejít na odrazový můstek. A pak přišel ten problémek. Sednout si na okraj asi 15 metrů vysoko a nechat se připnout na lana. Jedním lanem připoután ke stromu za mnou a dvěma lany tažen do propasti, jsem “zůstal trčet uprostřed pozornosti” a dodával si odvahu k pokynu “GO”. Rozhodnut skočit jsem byl, jen jsem nebyl s to vydat pokyn. Až jsem si řekl, že na tom nic není a z mého hrdla se ozvalo ne moc rozhodné “Goů”.

Protože jsem zdržoval asi 5 minut, neptali se mě, jestli to myslím vážně nebo ne, prostě mě odpojili od jistícího lana, které mě drželo na odrazovém můstku. A pak to přišlo. Síla lan na mě připojených a fyzické síly F1 a F2 plus gravitační síla Fg začaly působit a já vyletěl nejdříve pár centimetrů vpřed a pak volným pádem dolů. Úžasný pocit. A pak už to bylo jako na velké houpačce. Tam a zpátky až do úplného zastavení. Nakonec škoda, že jsem mohl jít jen jednou…