Moje letadlo naštěstí nehavarovalo v Alatniku, a tak se stalo, že jsem dorazil v pořádku, I SE VŠEMI ZAVAZADLY, do New York City. Na letišti nás uvítali z naší agentury, a už si nás vezli třemi vany (pro ženy a některé slabší muže: velkými auty pro deset osob) na hostel. Hostel byl kupodivu přímo na Mannhatanu, dva bloky od Central parku. Díky rozumnému času jsme měli dost prostoru jít se podívat do centra na Times square. Deštivé počasí sice nedovolovalo moc fotit, ale přece jenom jsem pár fotek udělal. Nejvíc mě zaujal obchod s bonbony M&M’s, kde je u zdi asi 20 obrovských 2 metry vysokých trubic plných bonbónů všemožných barev. Kdokoli si může namíchat do sáčku libovolné barvy a zaplatit u pokladny. Bohužel cena 13 dolarů za libru se mi už tak nelíbila. Takže jsem si nasypal jen „pár“ do dlaně a ještě před odchodem jsem je všecky snědl! Od té doby mám na ně pořád chuť. Hned, jak uvidím obchod, bude to první věc, kterou si koupím. Kromě nějaké slazené minerálky, protože v kmepu je jedině čaj nebo opravdu ledová čistá voda. Když jsme vyšli z obchodu, počasí se na nás usmálo, takže jsme viděli New York i za pěkného počasí, což byla příjemná změna.

Druhý den dopoledne jsem, ještě před odletem, vyrazil s pár dalšími Čechy do Central parku. Za dvě hodiny jsme se dostali sotva do třetiny jeho délky. Bohužel nebylo času nazbyt, a tak jsme se museli rychle vrátit zpátky na hostel. Odtamtud už jsem se s jinou skupinou (3 Češi a 2 Maďaři) začal přesouvat metrem a pak autobusem na letiště v Newarku. I když jsme vyrazili z hostelu s předstihem, ztratili jsme jej v dopravní zácpě. Takže na letiště jsme dorazili docela pozdě a byli jsme pěkně nervózní, jestli to stihneme. Skvělé překvapení, když nás nebyl schopný nikdo odbavit. Mají skvělé samoobslužné automaty, které přijímají jedině kreditku. A i když vedle automatů stojí pracovnice leteckých společností, nijak nám to nepomohlo. Ani na přepážce jediné společnosti, která bere cash za zavazadla, které jsme původně ani neměli platit, se nám nepodařilo pořádně domluvit. Amík na přepážce se ani neptal kam letíme, automaticky nám vytrhl z pasů potřebný papír pro pobyt zde a začal nás odbavovat do Amsterdamu. Po složitém vysvětlení, že letíme na druhou stranu do San Jose a ne do Amsterdamu, se rozhodl, že nás aspoň trochu zdrží. Zbývala míň než půl hodina do startu letadla, když jsme se nebyli schoni domluvit, že chceme platit cash. Tady jsou schopni se zeptat “Card or cash?” po odpovědi “Cash” začnou něco cvakat do klávesnice a po 30 vteřinách se zeptají znovu “Card or cash?” Po 3 odpovědích na stejnou otázku vystaví palubní lístek a řekne: “15 dollars, Card please.” Tak domluvte se s nima… 🙂 Nakonec při průchudu rámem sundat i boty, které si projedou rentgenem a hups do letadla.

Let do Minneapolis byl dobrý, i když trošku dlouhý. V Minneapolis měli bombovní hi-technology deštníky z listů. Promítačka promítá na zeď deštník a když se postavíce do paprsku nebo pohnete přes listy rukou, listy se pohnou v návaznosti na vaši reakci. Zajímavé. U toho jsem strávil minimálně 5 minut. 😀 Z Minneapolis už byl let trošku horší, protože začalo pršet a byly trošku větší turbulence. Po nástupu do letadla nastala zajímavá situace. Všichni jsme se pekli, protože klimatizace nefungovala. A se zvyšujícím počtem lidí na palubě bylo čím dál tím hůř. Po chvíli se stewardka omluvila za zvyšující teplotu tím, že kapitán zatím nedorazil, tím pádem nejsou zapnuty motory a nemůže běžet klimatizace. Kapitán naštěstí dorazil a motory i klimu zapnul. Pak už let do Jose probíhal v pohodě.

Na letišti si nás vyzvedli zase obrovským vanem. Skvělé tyhle auta, určitě o nich ještě napíšu. 2 týpci z realizačního týmu kempu, kteří nás vyzvedli, byli víc než američtí. Nejlepší na světě a dávali to jasně najevo. První, co mi řekli, že se mám ostříhat jinak mám zase nastoupit do letadla a odletět. Příjemné přivítání. Ale já se nedám! 🙂 Ještě popíšu, jak se to bude vyvíjet…